Táhne Vám na třicet? Nikomu to neříkejte!

Čas běží a než se nadějete Váš dort bude zdobit 30 svíček.

Táhne Vám na třicet? Nikomu to neříkejte!

Tím se jen zbytečně týráme,“ říká na úvod internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová, podle níž nás začínají narozeniny trápit nejčastěji právě kolem 30. roku věku. Do té doby jsme nejen podle sebe, občanky, ale také podle okolí prostě mladé. Ale třicítka na krku? To už se od nás společensky něco očekává. Už bychom měly mít stálého partnera, děti, nějakou část kariéry, protože tak jsou nastaveny parametry úspěšného života. A my se s nimi mnohdy zbytečně poměřujeme.

„Žena kolem třicítky reviduje, zda dostála svému společenskému nastavení, všem potenciálním ,povinnostem‘, a pokud ne, dochází u ní k první významnější osobnostní krizi. Na rozdíl od muže, který zažívá kolem 30. roku věku spíše krizi biologickou. Poprvé u něj dochází k poklesu hladiny testosteronu (to se mu stane ještě zhruba v pětačtyřiceti a padesáti),“ objasňuje Kateřina Cajthamlová s tím, že vinou poklesu mužského testosteronu mohou krizi zažít i ženy zadané, které si stávající děje v těle partnera vyloží jako ztrátu sexuálního zájmu o ni samotnou. A k jiným pochybnostem si připíšou ještě tu o vlastní přitažlivosti…

Krize snadného života?

Začínáme také více bádat nad tím, jak vypadá naše tělo, které ve dvaceti vypadá dobře tak nějak samozřejmě, ale kolem třicítky a zvláště po dětech už se mění. Což ne vždy dokážeme přijmout.

„Ve třiceti je přitom žena oproti desítkám předchozích generací ve špičkové formě. Dneska v tomto věku teprve poprvé otěhotní nebo řeší, jestli to má vůbec udělat, zatímco kdysi za sebou měla pět šest porodů. Z pohledu evoluce žije dnešní žena v naprostém bezpečí, pohodlí a zdravém prostředí, které jí umožňují být extrémně fit. Podmínky k životu se změnily, z boje o přežití se stala spíše hra, která nám bohužel dala prostor obracet se samy proti sobě. Protože co uděláte, když nemáte vnějšího nepřítele? Velmi snadno se nepřítelem stanete samy sobě. Přitom myšlenky na jakoukoli krizi nejsou ve třiceti ve většině případů vůbec relevantní!“ dodává lékařka.

 

Skutečný problém

Na reálné krize osobnosti narážejí vlastně „pouze“ ti, kteří z nějakého důvodu nezvládli předchozí životní etapy. „Nedozráli, neprošli si situacemi, které by z nich udělaly hotové osobnosti, protože těmi už bychom ve třiceti skutečně měli být. Nebo nedořešili potíže, jež je provázely například v pubertě, a před vším spíše utíkali. Takové ženy se pak mohou potýkat s hlubokou krizí a pátrat i po takových pojmech, jako je sebevědomí, které by pro ně jinak mělo být samozřejmostí. Protože sebevědomí, to je vědomí si sebe sama. Toho, co umím, zvládám, kdo jsem, kam jdu. Pokud mi na takové otázky chybějí odpovědi ještě ve třiceti, je vhodné obrátit se na odborníka. Zjistit s jeho pomocí,kde se stala chyba, a podstoupit něco, čemu můžeme říkat dovychování,“ doporučuje lékařka.

 

Když všichni, tak já taky

Svou roli v tom, že ve třiceti někdy neskutečně bilancujeme, sehrává také naše okolí. Kdyby oni nechodili a neustále nám nepřipomínali, že je třeba rodit, usadit se, dělat věci tak nebo onak… asi bychom se také cítily jinak. Ale právě proto je potřeba případně zapracovat s osobou povolanou na tom, abychom přesně věděly, kam půjdeme dál, a nenechaly se zviklat nikým a ničím, protože ve třiceti si do života máme dávno mluvit jen my samy! Žádné maminky, babičky ani dobré kamarádky. Jen my samy víme, co je pro nás
nejlepší – ať je to v souladu se společenskými předpoklady, nebo není!

A věřte, bude hůř!:)